"Člověk přišel na svět proto, aby tady byl, pracoval a žil. Jen moudrý se snaží náš svět postrčit dál, posunout výš. A jen vůl mu v tom brání." -Jan Werich-

Jede, jede mašinka

9. listopadu 2014 v 19:54 | Mirielka |  Z mého života
"Jede, jede mašinka, kouří se jí z komínka..." zpívá se v jedné notoricky známé písničce. Poslední dobou jezdím vlakem poměrně často. A stále více vzpomínám na doby, kdy jsem coby pubertální dítko jezdívala s partou různě starých kamarádů skoro každý víkend do lůna přírody na vandry. Jó to byly časy...


Tenkrát byl vlak dopravním prostředkem, ve kterém jste pátek co pátek potkávali tlupy podivně oblečených lidí s krosnami na zádech, kytarami v rukách a úsměvy na rtech. Vlaky takříkajíc patřily trampům a nikomu to nevadilo. A pokud jo, tak si přešel do jiného vagónu a tak se nezřídka stávalo, že v jednom vagónu jeli opravdu jen trampové a s nimi sympatizující "civilisti". A postávalo se v chodbičkách, sedělo se na krosnách, hrálo se na kytaru a vůbec bylo všude slyšet zpěv a smích. A navazovala se nová přátelství - některá vydržela třeba jen víkend, jiná celý život. A stránky cancáků se plnily vzkazy. Ach to byly časy.

Dnes už je trampů méně. Ve vagónech nezní kytary a zpěv, protože to většině cestujících vadí a prudí. To je vůbec poslední dobou oblíbená činnost spousty lidí. Prudí, protože sami se nedokážou bavit, tak se nebude bavit nikdo. Ve vlaku je slyšet většinou jen ticho, případně šepot, anebo nesourodé tóny linoucí se ze sluchátek spolucestujících. Nikdo se s nikým neseznamuje, každý si hledí jen toho svého.

O to víc jsem byla mile překvapena před pár týdny, kdy jsem se z Prahy vydala na výlet do Železné Rudy. Cesta měla trvat něco kolem čtyř hodin. V Praze jsem si sedla do vláčku a nechala se unášet do lůna přírody. Těšila jsem se na cestu, že třeba zase potkám trampy, zapěji si s nimi, popovídám... No bohužel až do Klatov nic. O to větší radost mi udělali čtyři kluci, kteří se mnou jeli lokálkou směrem na Železnou Rudu. Přisedli si a dali jsme se do řeči. Kluci s sebou táhli nějaké pití a prý, ať si s nimi dám. No proč ne. Sice na mě v Rudě měl čekat přítel, ale co, připít jsem si s nimi prostě musela (a ne jednou :-). A povídali jsme si. Celou hodinu jsem se smála, oni se smáli a chyběla už snad jen ta kytara, ale ani to nevadilo. Vzpomínala jsem právě na ty staré dobré časy, na vandry, kamarády a tak. A cesta nám krásně utekla.

Po příjezdu do Rudy jsem to vylíčila přítelovi a bylo mi tak nějak blaze. Říkal mi Rumová pralinko a povídali jsme si o časech minulých, kdy cestování vlakem mělo své nezapomenutelné kouzlo. A já mám z této cesty krásný zážitek a naději, že třeba se jednou do vlaků zase vrátí ty staré dobré zvyky...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vanimaré Vanimaré | Web | 9. listopadu 2014 v 21:43 | Reagovat

Pěkné vyprávění. Občas ve vlaku také potkám lidi, kteří se nebojí oslovit. Já sama nenavazuji hovor, pokud nemusím. Čekám, že spíš někdo osloví mě. Nejsem zrovna komunikativní člověk. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama