"Člověk přišel na svět proto, aby tady byl, pracoval a žil. Jen moudrý se snaží náš svět postrčit dál, posunout výš. A jen vůl mu v tom brání." -Jan Werich-

Jak jsem stará, tak jsem blbá, aneb jak se rychle historicky znemožnit - II. část

11. července 2014 v 6:00 | Mirielka |  Z mého života
S jazykem na vestě, smrtí v očích a na pokraji smrti vyčerpáním jsem se na kopec vyškrábala v šest nula nula. Rozhledna naštěstí ještě byla otevřená, takže jsme stanuli na úplném vrcholu.


Z kopce dolů to nějakou dobu šlo. Ale po několika kilometrech jsem začala v botách cítit nepěkné pnutí, které sílilo. Jo jo, puchýře jak pětikoruny na došlapové straně pat. Paráda. Dorazili jsme do Tanvaldu, dali si v hospodě večeři (byla jsem tak vyřízená, že jsem do své porce párkrát dloubla a měla jsem dost) a vydali jsme se směr nádraží, abychom se kousek popovezli a dorazili na místo spaní.

Ráno jsem zkontrolovala škody na svých nohách. Svaly mě bolely jako už dlouho ne a puchýře se krásně nalily. Chvíli jsem koketovala s myšlenkou, že se s kamarádem rozloučím, naskočím na nejbližší vlak a pojedu domů. Ale nakonec mi to hrdost (blbá to vlastnost, fakt) nedovolila. Obula jsem sandály, pohory zahodila do batohu a vyrazila vstříc další túře. Tentokrát byla na programu dne Protržená přehrada na Desnou a mašinky na trati Jablonec nad Nisou - Josefův důl.

Na přehradu to bylo opět pouze do kopce (cca 5 km). Je pravda, že byl mírnější, než ten na rozhlednu, takže se to vcelku dalo. Ale nohy mi postupně odmítali poslušnost. Nahoru jsem došla jen proto, že mi bylo jasné, že nemůžu zůstat uprostřed hor sama. Nahoře jsem si vyprosila chvilku pauzu, protože jinak bych ty nohy na další cestu už nepřemluvila.
Cestou dolů do Josefova dolu už jsem si nadávala málem hlasitě. Myslím, že výraz kráva blbá byl ten nejmírnější, který mne napadl. V Josefově dole jsme chytli vlak na Smržovku. Tam jsem s gustem odhodila batoh a jala se odpočívat. Ovšem po chvíli jsme se vydali na mašinku a jeli zpět do Josefova dolu, abychom se projeli také nějakým historickým vláčkem. Vystoupili jsme, kamarád skočil pro pivko a kolu a čekali jsme, až přistaví motoráček na cestu zpět. Mezitím přijela i parní mašina. Ta měla odjíždět první, takže času dost. Připravila jsem foťák, že si odjíždějící páru vyfotím. Náš výraz, když za tou párou byl připřažen i ten motorák, kterým jsme měli jet zpět, je asi nepopsatelný. No měli jsme tak půl hodiny k dobru. Kamarád chtěl na obhlídku okolí, tak jsem ho vyslala samotného, mě nohy už opravdu neposlouchali. Měla jsem problém jen vstát a ujít pár kroků. S díky jsem odmítla i jeho návrh na procházku po Jablonci. Vyčkali jsme na vlak v Kořenově, dopravili jsme se do Jablonce a pak autobusem do Prahy.

Domů jsem došla s vypětím všech psychických i fyzických sil. Upřímně přiznávám, že jsem se po příchodu domů úlevou rozbrečela. Byla jsem ráda, že žiju!

A kvůli čemu tohle všechno. Nakonec vlastně kvůli ničemu. Nebylo vůbec nic. Mé naivní představy, jak si to spolu pěkně užijeme, jak mě třeba v té krásné romantické přírodě vezme za ruku, dá mi pusu atd., vzaly za své. Výsledkem bylo akorát mé totální vyčerpání, puchýře a namožené svaly. Historicky jsem se znemožnila a ještě to bylo k ničemu. Mám poučení, kvůli chlapovi už takhle blbnout nebudu!

To jsem zvědavá, jak dlouho mi tohle předsevzetí vydrží :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 11. července 2014 v 16:11 | Reagovat

Moje řeč: Pro chlapa škoda plaskýře! :-) Nevadí, nevyšlo jednou, vyjde podruhé. Co třeba rozlehlé ukrajinské nebo nizozemské roviny? :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama