"Člověk přišel na svět proto, aby tady byl, pracoval a žil. Jen moudrý se snaží náš svět postrčit dál, posunout výš. A jen vůl mu v tom brání." -Jan Werich-

Jak jsem stará, tak jsem blbá, aneb jak se rychle historicky znemožnit - I. část

9. července 2014 v 8:26 | Mirielka |  Z mého života
To, co se mi podařilo o víkendu, se mi už dlouho nepovedlo. Všechno to začalo poměrně nenápadně. Na FB se od kamaráda objevila pozvánka na výlet za mašinkami na trať Tanvald - Harrachov a Jablonec nad Nisou - Josefův důl. Chvíli jsem do něj tak různě ryla, až slovo dalo slovo a domluvili jsme se, že bych se přidala a vyrazila na výlet. No proč ne, víkend jsem měla volný, z kamaráda by se mohlo vyklubat něco víc (jo mé naivní představy mě stále neopustily) a vůbec by to mohl být podařený víkend. A jak to dopadlo?



Ve čtvrtek večer jsme se na pevno domluvili. Už když jsme se domlouvali, jsem přemýšlela, jestli se z výletu elegantně nevykroutit, protože jít se sportovcem po horách se může rovnat sebevraždě. Má fyzička je chuděrka velké nedochůdče. Ale co, nakonec mě vyhecovali kolegyně v práci a jiný kamarád. Prý, když to nezkusím, budu litovat (příště se už vyhecovat nedám!). A navíc nás prý určitě bude víc, tak třeba nebudu za tu největší lemru línou já. Původní trasa byla naplánovaná s převýšením zhruba 700 výškových metrů.

V pátek jsem zabalila potřebné saky paky, abych byla schopná přečkat noc pod širákem. Batoh vážil zhruba 10 kg a to jsem tam fakt měla jen to nejnutnější. Rozmasírovala jsem svaly a s modlitbou na rtech za to, abych přežila, jsem šla spát. Ráno jsme se potkali na nádraží. Jel on, jeho kamarád a já. Fajn, mít s sebou dva chlapy nebylo špatné. Vlakem jsme dojeli až do Kořenova, kde jsme se pokochali pohledem na parní mašinu, historické motoráky atd. Pak jsme se vydali "čoudou" do Harrachova a pěšky zpět do Kořenova. Tady jsme se rozloučili s tím kamarádem a jen ve dvou jsme pokračovali dál. Protože pršelo, tak původní trasa padla (díky Bohu, nebo komukoli jinému!). Nakonec jsme vyjeli historickým busem do jedné osady a vydali se zpět pěšky. Cesta nám hezky ubíhala, stíhala jsem tempo, pohoda. Jenže pak přišel kámen úrazu. Bylo málo hodin, takže co dál? No zhruba 5 km od Kořenova je krásná rozhledna Štěpánka. To byl náš další cíl.

Posilněni jsme se vydali na cestu. Bylo okolo půl páté a v šest rozhledna zavírala. Chvilku to šlo, ale jakmile se před námi začala cesta zvedat, měla jsem pocit, že to bude má smrt. Přece jen v nohách už jsem něco našlapáno měla a kopce mi nikdy nedělali úplně dobře. Ale snažila jsem se moc neskučet a šlapat. V průběhu cesty mě začal opouštět můj optimismus. Sice na mne můj průvodce čekal, ale měla jsem spíš pocit, že ho neskutečně zdržuju. Jo sportovec se nezapře. Minuty letěly jak splašené a já měla pocit, že se na ten kopec nemůžu do šesti stihnout vyškrábat.

Pokračování bude! :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 9. července 2014 v 13:56 | Reagovat

Neděs mě! Aktuálně mám problém udýchat výstup do druhého patra a čeká mě tříapůlkilometrové převýšení při stoupání na Fudži. Naštěstí bez průvodce či zavíracích hodin, které by mi diktovaly tempo :-).

2 Mirielka Mirielka | Web | 9. července 2014 v 14:51 | Reagovat

[1]: Tak to ti držím palce a budu na tebe myslet :-) Ale určitě to zvládneš. Nejhorší totiž opravdu bylo to, že jsem si připadala jak pitomec, kterej se někam nacpal a nemá na to. A ještě ten čas, to byl horor. Bez průvodce a omezení časem to určitě dobře dopadne!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama