"Člověk přišel na svět proto, aby tady byl, pracoval a žil. Jen moudrý se snaží náš svět postrčit dál, posunout výš. A jen vůl mu v tom brání." -Jan Werich-

Vzpomínky na léto

4. září 2013 v 9:26 | Mirielka |  Z mého života
Tuhle povídku jsem psala kdysi do školy. Teď jsem ji objevila zapomenutou ve svém počítači, tak se s vámi o ní podělím. Snad se vám bude líbit :-) Není úplně celá z mého života, ale částečně z něj čerpá, proto je v této kategorii...


Je pátek odpoledne. Po téměř tříhodinové cestě konečně autobus vjíždí do vesnice s názvem Předboř. Vystupuji na zastávce a nasávám letní atmosféru této vesničky. Necelý poslední kilometr mě dělí od cíle mé cesty - letního dětského tábora.


Na tento tábor jsem jako dítě začala jezdit v jedenácti letech. Je to neuvěřitelné, ale je to už deset let, co jsem zde byla poprvé. Strávila jsem zde spoustu krásných chvil a neustále se sem ráda vracím. Dávno jsem již překročila věk, kdy bych mohla jezdit jako dětský účastník. Časové možnosti mi bohužel neumožňují jezdit jako vedoucí, tak se sem každoročně vracím alespoň na několik dní jako návštěvník. Stejně tak jako nyní.

Po lesní cestě pomalu scházím směrem k tábořišti. Mezi stromy již začínají vykukovat stanové plachty a také hlavní dřevěná budova. Na cestě potkávám děti a k mým uším již doléhá dětský smích. Konečně se ocitám uprostřed táborového náměstíčka a zdravím se s hlavním vedoucím Pavlem a ostatními vedoucími, mezi kterými nechybí ani můj bratr. Ten mi ukáže volný stan, který se na několik dní a nocí stane mým přechodným domovem. S úlevou shazuji ze zad batoh a jako tradičně se vydávám na obhlídku tábora. K mé velké radosti se zde za ten rok, co jsem zde nebyla, nic nezměnilo. Okamžitě na mne začíná doléhat táborová atmosféra. Na táborovém náměstíčku právě probíhají soutěže oddílů, tak se hned zapojuji na jedno stanoviště a pomáhám kamarádce měřit čas. V průběhu soutěže stihnu zjistit nejdůležitější informace - kolik je dětí, kolik oddílů a také to, že je zde mimo mě na návštěvě ještě jeden kluk jménem Honza. Sice ho zatím neznám, ale na seznámení bude určitě dost času. Podle kamarádky je to docela hezký kousek a je nezadaný. Kde vzala tolik informací, je mi jasné vzápětí, protože se ukáže, že je to bratranec jedné z instruktorek.

Celé odpoledne se nese v duchu soutěží a her. Po večeři je tradiční nástup a večerní program. Děti uprosí mého bratra Petra, ať vezme kytaru a zahraje jim. Tak se sesedneme uprostřed tábora a zpíváme až do soumraku. Pak je čas začít chystat děti ke spánku. Vyčůrat, umýt a zalézt do spacáčků. Nesmí chybět ani písnička pro děti na dobrou noc. My dospěláci se o chvilku později scházíme v dřevěném srubu v kuchyni. Rychle projdeme plán aktivit na další den a pokračujeme volnou zábavou. Trochu mě překvapuje, když se pánové vytratí a nejsou nikde k nalezení. Začínám tušit nějakou lumpárnu. To, že se nemýlím, se mi potvrdí ani ne o hodinu později. Pánové jsou rozesmátí od ucha k uchu a hlavní vedoucí Pavel mi poradí, abych se šla zabalit. "Proč, vždyť jsem sotva přijela," ptám se ho. "No bude komando, a protože Honza by neměl s kým jít, tak mu budeš dneska dělat parťáka ty. Víš dobře, že návštěvy se do programu musí zapojovat." zni Pavlova odpověď a v očích mu hrají neposední čertíci. "No nazdar!", napadne mě. On ví, jak tuhle hru mám ráda, ale poslat mě do terénu s člověkem, který je zde poprvé, to bude teprve dobrodružství.

Abyste to pochopili, komando je noční hra, kterou hrajeme už mnoho let. Je určena pouze pro děti, které jsou minimálně 13 let staré. Děti jsou rozděleny do dvojic a odváženy do vzdálenosti cca 10 km od tábora. Samozřejmě na cestu nevidí, celou dobu mají zavázané oči. Vysazeny jsou někde mimo hlavní silnici, nejlépe uprostřed lesa. Cílem hry je vrátit se do tábora do stanoveného času a podepsat se uprostřed táborového náměstí na papír. V současné době je hra poměrně bezpečná, každá dvojice dostane mobilní telefon, který sice smí použít pouze v případě nouze, ale i tak je to pokrok. Když jsem jezdila na tábor coby dítě, tak jsme žádné mobily ještě neměli a vedoucí museli spoléhat na to, že se nikde neztratíme.

Jdu si tedy sbalit nejnutnější věci k přežití. Chybět nesmí spacák, karimatka, baterka, teplejší oblečení, voda, doklady a peníze. Takto sbalený batoh donesu zpět do kuchyně a sleduji Honzu, který mi má dnešní noc dělat společnost. Je to vysoký, štíhlý, tmavovlasý kluk. Líbí se mi, takže aspoň budu mít šanci ho více poznat. Po očku sleduju ostatní holky, jestli mi to nebudou mít za zlé, že s ním takhle hezky můžu strávit tolik času o samotě. Ale holky vypadají, že mi to přejí. Všechny už nějaké své lásky mají, takže jsem tu jediná nezdaná. Hm dnešní noc bude zajímavá. Z úvah o dnešní noci mě vytrhne hlas našeho hlavního vedoucího. Je půlnoc a tedy nejvyšší čas jít vzbudit nejstarší děti, které se dnešního výsadku zúčastní.

Kolem půl jedné jsme všichni připraveni vyrazit za naším nočním dobrodružstvím. Děti dostávají balíčky, kde je mimo jiné i plně nabitý mobilní telefon, mapa a kompas. Také malou lékárničku a přesné instrukce, co dělat, kdyby se cokoli přihodilo. I já s Honzou jeden takový balíček dostaneme, ale už bez mobilu, ten mám vlastní.
Pomalu se všichni vydáváme nahoru po lesní cestě směrem k silnici. Zde na nás již čekají připravená auta a krásně osvětlená "runway". Atmosféra je skvělá. Auta jsou rozsvícená a blikají a silnice je olemována svíčkami, takže opravdu vypadá jak dráha na letišti. Děti jsou unešené. Poočku sleduji svého společníka a je na něm vidět, že se na tu akci také dost těší. Ale to už k nám přistupují řidiči aut a zavazují nám oči šátky.

Do auta se vejdou vždy dvě dvojice. Usedám ke svému bratrovi a začínám mít nepříjemný pocit, že mi to ten prevít udělá těžší. Auto se rozjíždí. V hlavě se snažím srovnat to, kde přibližně můžeme být. Cestu zvládám sledovat asi první tři minuty, ale když s námi několikrát obkrouží náměstíčko v Choustníku a pak v nějaké další vesnici, jsem ztracena. Přestávám sledovat cestu. Asi po deseti minutách jízdy auto zastavuje. První vyskakuje ta druhá dvojice. "Tak a vás dva ještě chvilku povozím, ať si to užijete," směje se mi brácha. V tu chvíli ho proklínám. Prohání se s námi ještě dalších deset minut, když konečně zastavuje. Vystupujeme z auta a dle instrukcí chvíli čekáme, než si můžeme sundat šátky z očí.

Stojíme uprostřed lesa na nějaké úzké lesní cestě. Jsem docela ráda, že jsem neviděla, kudy jsme se sem dostali, protože šířka té cesty je tak sotva na to jedno auto. Kouknu se na Honzu a vidím na něm, že nečekal, že nás opravdu vysadí někde uprostřed lesa. "Tak kam vyrazíme?" zeptá se mě. "Nevím, asi je to jedno, musíme se dostat někam k silnici," zní moje odpověď. Chvilku přemýšlíme, kterým směrem se tedy vydáme a nakonec se rozhodneme, že to zkusíme doprava, protože se nám zdá, že je tam les světlejší a tak předpokládáme, že tam brzo musí končit.

Bereme ze země naše batohy a vydáváme se po lesní cestě. Cestou stíháme probrat vše možné i nemožné, od školy, práce přes rodinu vše. Asi po půl hodině chůze se lesí cesta konečně napojuje na klasickou silnici. Vpravo do nás je vidět pouliční osvětlení nějaké vesnice. Když dorazíme k vesnici, zjišťujeme, že jsme v Černovicích. Fajn, vím, kde jsme, a také to, že jsme si tu naši noční trasu pěkně protáhli. Kdybychom se v tom lese vydali na opačnou stranu, tak bychom byli asi o 5 km blíž k táboru. Nyní nás čeká ještě minimálně 10 kilometrů zpět do tábora. Chvíli přemýšlíme, jestli se vydáme po silnici anebo lesem. Lesem je to si o tři kilometry kratší. Honza kouká na hodinky a zjišťuje, že máme necelé dvě hodiny na to, vrátit se zpět do tábora do limitu. Volíme tedy jednoznačně cestu přes les.

Je krásná letní noc. Teplota tak akorát na pěší chůzi, na cestu nám svítí měsíc, no prostě romantika jak z nějakého románu. Kráčíme vedle sebe svižnou chůzí a já najednou cítím, jak mě Honza bere za ruku. Trochu se leknu a v tu chvíli špatně šlápnu. Pravá noha se mi zkroutí a já padám na zem. "Sakra, moje noha," vykřiknu nešťastně. "Jsi celá?" ozve se nade mnou Honza. "Snad jo, zkusím to rozchodit," zní moje odpověď. Honza mi podá ruku a pomůže mi zpět na nohy. Bohužel, asi jsem si pohmoždila kotník, protože se na pravou nohu nejsem schopná postavit. Přepadá mě pocit paniky. K silnici je to ještě minimálně půl hodina svižný chůze a mně je jasný, že se tam nejsem schopná dostat. "Honzo, já se na tu nohu nemůžu postavit," oznamuji svému společníkovi a v hlase je už slyšet, že nemám daleko k pláči. "Sedni si sem na ten kámen, a já ti tu nohu zkusím něčím stáhnout," snaží se mi pomoci. Dopajdám ke kameni a usedám na něj. Jakmile stáhnu z nohy botu, je mi jasné, že je zle. Nohu mám už teď nateklou. Honza zaloví v batohu a vytáhne stahující obinadlo. Opatrně mi ováže kotník. "Co teď?" ptám se ho, "do tábora nemáme šanci to stihnout včas, já tam stejně teď asi nedopajdám a sem se autem nikdo nedostane," dodávám. Po chvíli úvah vytahuju svůj mobilní telefon a píšu bráchovi SMSku s tím, že jsme v pořádku, ale do tábora se vrátit nestihneme a že jsme nuceni přenocovat v lese. Po chvíli mi dorazí odpověď, že tedy dobrá, ať jsme opatrní a ráno, že se domluvíme, co bude dál. Je mi jasné, že v táboře z této situace moc nadšeni nejsou, ale přece jen já i Honza jsme již dospělí a na táboře jsme na vlastní triko a nikdo za nás nemá zodpovědnost. Pokud by se tohle stalo dětem, tak by bylo nutné je z lesa odvést do tábora za každou cenu. My s Honzou to bereme jako zpestření hry.

V první řadě je důležité najít nějaké vhodné místo na spaní. Honza se vydává na obchůzku okolí. Já zůstávám s věcmi sedět na kameni a čekám. Nesnáším být sama v noci v lese, ale je pravda, že noha mě bolí tak, že jsem ráda, že sedím. Najednou zaslechnu z křoví šramot. Krve by se ve mně nedořezal.

Od malička nemám ráda bojovky toho typu, že každý chodí sám. Na úplně prvním táboře, když mi bylo asi osm let, jsme jednu takovou bojovku hráli. Přestože nám vedoucí slibovali, že na nás nikde v lese nic nečeká, ani vedoucí apod. tak mě přes cestu přešel nějaký člověk. Později se ukázalo, že to byl údržbář z tábora, ale já se od té chvíle sama v noci v lese fakt bojím.

Z křoví po chvíli vyběhl ježek. Nadávám si, že jsem strašpytel a vyhlížím Honzu a jeho baterku. Po chvíli se Honza objevuje a sděluje mi, že našel kousíček odtud krmelec a pod ním by se dalo v pohodě spát. Posbíráme tedy své věci a vydáváme se ke krmelci. Mezitím se na obloze začínají tvořit bouřkové mraky. Zvedá se vítr a vypadá to, že každou chvilku začne pršet. Honza mě při chůzi podpírá a tak jsme za chvilku u krmelce. Z batohů vyndáváme spacáky a karimatky a steleme si přímo pod krmelcem. Honza mi pod nohu podsune můj i jeho batoh, abych měla nohu trochu výš a neotékala mi. Ještě nestačíme ani pořádně zalézt do spacáků, když na zem začínají dopadat první dešťové kapky.

Během pár minut je bouřka v plném proudu. Přes rachot hromů neslyšíme ani jeden druhého. Začínám mít strach. Vítr kvílí v korunách stromů a stromy pod náporem větru vržou a ohýbají se. Nevědomky se přisunu blíž k Honzovi. Začínám se třást nejen strachem, ale i zimou. Honza jakoby to vycítil, navrhuje, abychom jeden spacák dali pod nás a druhým se přikryly. Jeho spacák je teplejší než ten můj, tak je rozhodnuto. Když už oba ležíme pod jedním spacákem, tak cítím Honzův polibek v mých vlasech. "Dobrou noc, zkus usnout, ať ta noc rychle uteče," popřeje mi Honza. No to se mu hezky řekne, ale už mi zapomněl poradit, jak to mám udělat. Mísí se ve mne pocit strachu z bouřky a vzrušení z toho, že vedle mě leží tak přitažlivý muž.

Déšť sílí. Nakonec je úplně jedno, že jsme si ustlali pod krmelcem, protože nápory větru zahánějí déšť i pod něj. Během půl hodiny máme na sobě totálně promočený spacák, totálně promočení jsme i my dva a oba se klepeme zimou. Pohledem na hodinky zjišťuju, že jsou teprve čtyři hodiny ráno. Přemýšlím, jak to tu do rána vůbec zvládneme. Oba jsme promočení na kost a déšť neustává, takže nemá cenu snažit se vyměnit si oblečení za to suché, které máme v batohách.
Za necelou hodinu je po bouřce a na obloze začíná opět vykukovat bledý měsíc a vládu nad nocí začíná přebírat den. Svítá. První sluneční paprsky si klestí cestu skrz stromy. To, že už ani jeden neusneme, je nám jasné. Musíme teď počkat tak do sedmi hodin, až se v táboře probudí a vydají se pro nás. Mezitím vyštrachám z batohu suché oblečení a odpajdám se převléknout, abych nepromrzla úplně. Honza udělá to samé. Ty dvě hodiny, které zbývají do sedmé ráno, prokecáme. Honza si mě na tu dobu přitáhne do náruče a snaží se nás oba alespoň trochu zahřát. Rozdělat oheň uprostřed lesa dost dobře nemůžeme a navíc všechno dříví je totálně mokré.

Těsně po sedmé mi přichází SMSka od bráchy, abych mu napsala, kde přesně jsme. Pokusím se mu co nejvíce přiblížit naši polohu. Za chvíli mi volá a říká, že jsme asi 200 metrů od jedné menší silničky. Prý se máme pokusit tam dojít a tam, že nás nabere do auta. Balíme tedy naše promočené spacáky a karimatky a vydáváme se k silničce. Těch 200 metrů jdeme skoro dvacet minut. Honza mi pomáhá, co to jde a celou dobu mne podpírá. Na tu bolavou nohu se nemůžu už vůbec postavit. Nenašla jsem dost odvahy zkoumat, jak se přes noc vybarvila, takže v sobě živím naději, že je to jen pohmožděné.

Když narazíme na silničku, tak akorát přijíždí brácha. Nikdy bych neřekla, že budu tak ráda, že ho vidím. Nasedáme do auta a brácha to rovnou bere směr Soběslav a na pohotovost. Tam mi zrentgenují kotník. Nakonec je to opravdu jen podvrtnuté. Dostávám na to ortézu a dvě francouzské hole k tomu a doporučení, na nohu moc nestoupat.
Pak se vracíme do tábora. Přemýšlím, jestli bych tu návštěvu neměla zkrátit a nechat se od bráchy odvést zpět do Prahy, když mám ty slušivé hole. Honza mi to ale rozmlouvá, že prý mi pomůže vše zvládnout. Ani hlavnímu vedoucímu Pavlovi nevadí, když tam s holemi zůstanu. Stejně musím za tři dny na kontrolu, tak aspoň pojedu na stejné středisko. Honza se od té doby ode mě nehnul na krok a se vším mi pomáhá. Jsem jak princezna, je to docela fajn pocit. Jsem zamilovaná, má láska je opětovaná a léto je v plném proudu. Co víc si můžu přát?

Ta noc v lese nás sblížila natolik, že po dobu toho, co jsem měla nohu v ortéze, se ode mě Honza nehnul. Zůstal se mnou i poté, co mi sundali ortézu a my se vrátili do Prahy. Dnes je to už deset let od této příhody. S Honzou máme dvě malé děti, které se také letos chystají na dětský tábor. Skoro jim až závidím. Jak ráda bych ty chvíle na letních táborech prožila znovu. Jednou dětem určitě povíme, jak jsme se seznámili.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama