"Člověk přišel na svět proto, aby tady byl, pracoval a žil. Jen moudrý se snaží náš svět postrčit dál, posunout výš. A jen vůl mu v tom brání." -Jan Werich-

Janin příběh

8. září 2013 v 17:18 | Mirielka |  Téma týdne
"Píp, píp,píp…" ozývalo se Janě nad hlavou. Právě se probudila a přemýšlela, kde se to zvrtlo. Neměla být v nemocnici, neměla totiž už být vůbec. Spolykala tolik prášků, že by to snad zabilo i koně. Co se tedy stalo, jak to, že je ještě na živu, když chtěla se svým životem skoncovat?


"Tak jste se přeci jen probudila." Stála nad ní mladá sestřička a usmívala se na ní. "Už jsme měli strach, že vás nezachráníme," pokračovala dál. "Ale já tu nechci být, chci jít za svými dětmi," odpověděla mladá žena na nemocničním lůžku. "Za chvilku přijde pan doktor a s ním to můžete probrat," odpověděla jí sestřička.

Jana neměla náladu vybavovat se s nějakým doktorem. Nechtěla žít, chtěla zemřít a vidět své děti. Chtěla je vidět vyrůstat, slyšet jejich dětský smích, řešit jejich dětská trápení a bolístky. Chtěla jim jít na svatbu, vidět svá vnoučata…

Jana s manželem žila už deset let. Devět let se snažili o miminko. Jana však své dítě nedokázala donosit. Buď o dítě přišla v prvních týdnech těhotenství anebo zemřelo až později, ale nikdy ho nedonosila. Když se to stalo poprvé, tak se uklidňovala tím, že to nevadí, že příště to určitě vyjde. Podruhé, když potratila ve čtvrtém měsíci, ji to psychicky již sebralo více. Přesto nepřestávala věřit, že jednoho dne bude v náručí držet své vlastní dítě. Poslední potrat prodělala před necelým rokem. Dítě zemřelo v sedmém měsíci těhotenství a Jana nikdy do té doby nezažila takovou bolest jako ve chvíli, kdy jí doktor oznámil, že ani toto dítě nedonosila. Byla to holčička. Celých sedm měsíců se na ni s manželem těšili, měla již vše připravené a těšila se na svoji dcerku. Nevyšlo to.

Po posledním potratu se psychicky zhroutila. Několik týdnů nevycházela z bytu. Nezvedala telefony, nedbala o sebe, jen plakala a myslela na všechny své nenarozené děti. Manžel se nejprve snažil jí podporovat. Bolelo ho vidět Janu takto utrápenou. Snažil se jí přemluvit, ať jde k nějakému doktorovi, promluví si s ním o svém trápení. Jana veškeré tyto možnosti zavrhla. Postupně se jí manžel začal vzdalovat. Jana si to uvědomovala, ale přes svůj smutek nebyla schopná s tím cokoli udělat. A včera přišel domů a oznámil jí, že se s ní nechá rozvést. Že s ní nedokáže déle žít, protože ona si ho už vůbec nevšímá. Pořád jí miloval, ale už nevěděl, jak by jí mohl pomoc, protože Jana veškerou jeho pomoc odmítala. Jejich společný život už by neměl cenu.

Janu to natolik ohromilo, že nejprve byla v šoku. Později nalezla v lékárničce nějaké léky na spaní. Nejprve si chtěla vzít jen jeden, aby usnula. Nakonec jich spolykala asi deset.

"Kdo zavolal záchranku?" zeptala se Jana sestřičky. "Váš muž, prý se vracel pro nějaké věci a našel vás doma v bezvědomí," odpověděla jí sestra. "Váš muž by s vámi rád mluvil, pokud budete chtít," oznámila jí ještě sestra. Jana nevěděla, jestli ho chce vidět. Překazil jí možnost jít za jejími dětmi. Nakonec se rozhodla si s ním promluvit. Když ho uviděla, jak stojí ztrápený nad její postelí, tak jí ho bylo až líto. "Jani, moc si mě vylekala", řekl jí. "Vím, že jsem asi neměl odcházet, ale já už se nemohl dívat na to, jak se mi vzdaluješ a truchlíš. Přestala sis mě úplně všímat, byl jsem pro tebe míň než vzduch. Až když jsem tě tam našel ležet na zemi, tak jsem si uvědomil, že o tebe nechci přijít," šeptal. "Dej mi šanci ti pomoci a uvidíš, že společně to zvládneme. Najdeme nějakou cestu, ale musíme ji chtít najít oba dva," pokračoval.

Jana začala navštěvovat psychologa a vracet se postupně zpět do života. Spolu s manželem po nějaké době zažádali o adopci. Po nějaké době dostali z adopčního programu holčičku. Byla novorozená a někdo jí odložil do babyboxu. Jana byla šťastná. Konečně měla svoje dítě.

Po roce Jana zjistila, že je znovu těhotná. Celých devět měsíců se bála, aby o své dítě znovu nepřišla. Ale musela být silná i kvůli své dcerce. Nakonec se jí narodil zdravý a krásný chlapeček. Všichni čtyři tvořili šťastnou rodinu. Jana nikdy nepřestala být manželovi vděčná, že jí tenkrát zachránil život.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aati Aati | Web | 8. září 2013 v 17:45 | Reagovat

To je zajímavé a pěkné :)

2 Radka Radka | E-mail | Web | 8. září 2013 v 22:06 | Reagovat

Jsem ráda, že to dobře dopadlo, také znám pár takových.
Tvůj příběh jsem navrhla do výběru článků na TT na blogosvet.blog.cz

3 Mirielka Mirielka | Web | 8. září 2013 v 22:21 | Reagovat

[1]: Děkuju, jsem ráda, že se ti to líbilo :-)

[2]: Děkuju, to mě moc těší :-) Příběh je víceméně smyšlený, ale je pravda, že není nereálný... Jsem ráda, že se ti líbil a těší mě Tvůj návrh na blogosvět. Díky

4 Robka Robka | E-mail | Web | 8. září 2013 v 22:27 | Reagovat

Pěkný příběh. Někdy to tak bývá, že se po adopci psychika uklidní, a pak přijde těhotenství.

5 Mirielka Mirielka | Web | 9. září 2013 v 14:21 | Reagovat

[4]: Děkuju, ano opravdu to tak bývá. Už jsem se s tím i osobně setkala. Člověk se nějak celkově uklidní, přestane myslet jen na to dítě a ono to pak jde už "skoro" samo...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama