"Člověk přišel na svět proto, aby tady byl, pracoval a žil. Jen moudrý se snaží náš svět postrčit dál, posunout výš. A jen vůl mu v tom brání." -Jan Werich-

Zpověď

11. července 2013 v 14:55 | Mirielka |  Téma týdne
Je pozdní odpoledne. V ruce mám krabici se všemi svými věcmi a naposledy se ohlížím přes rameno na továrnu, ve které jsem prožil 45 let svého života. Do továrny jsem nastoupil, když mi bylo 30 let. Nejprve jsem začínal na pozici mistra, postupně jsem se propracoval výš a výš. Když přišel věk, ve kterém bych mohl odejít do důchodu, tak jsem dostal od ředitele nabídku zůstat i nadále. Potřebovali mě, byl jsem jediný, kdo dokázal naučit nové lidi všem věcem, které k práci potřebovaly. Ale i na továrnu přišla krize. A mezi prvními propuštěnými jsem já. Stal jsem se nepotřebným. Většinu práce odvedou dnes již počítače, výroba se automatizovala a mladí jsou pro podnik finančně výhodnější, nemusejí jim platit za zkušenosti.


Dříve jsem se do důchodu těšil. Těšil jsem se, že si se ženou užijeme poklidné stáří na naší chaloupce. Chalupu už nemám. Musel jsem ji prodat, abych měl dostatek peněz na léčbu mojí milované ženy. Žena mi před třemi roky zemřela. V té době jsem byl rád, že stále mohu chodit do práce, bylo to to jediné, co mě drželo při životě. Po ženě zůstalo jen takové divné prázdno.

Děti ani vnoučata za mnou moc často nechodí. A když přijdou, tak většinou jen proto, že něco potřebují - peníze na dovolenou, na divadlo, kino apod. Já prý už nic moc nepotřebuju, tak bych jim nějaké ty peníze mohl dát, beru přece důchod a ještě chodím do práce. Jejich představa je, že se v těch penězích snad topím. Bohužel tak to není. Po nákladné léčbě ženy mám ještě i nějaké dluhy. Snažím se je splácet, ale nevím, jak to půjde jen z jednoho důchodu.

Přátel již moc nemám. Postupně umírají nebo již nejsou soběstační. Někteří se se mnou přestali bavit, když jsem pečoval o nemocnou ženu. Připadám si hrozně sám. Nevidím před sebou žádnou perspektivu. Nemám nic, nač bych se mohl těšit. Dřív jsem si své stáří maloval v krásných barvách - budu mít čas na cestování, koníčky, přátele. Ale realita je jiná. Vidím kolem jen šeď a žádnou vyhlídku na zlepšení. Budoucnost je v šedivých odstínech.

Dnes je to půl roku, co jsem opustil továrnu. Začíná se ze mě stávat frustrovaný a zatrpklý stařec. Dřív jsem takový nebýval. Je to tím neustálým bojem o přežití. Nechci ještě zemřít, ale můj život již není to, co býval. Důchod mi stačí sotva na nájem a pokrytí základních výdajů. Když je někde nějaká sleva, tak nakupuji ve slevách. Jsem přeborníkem v hledání v různých letácích. Musím splácet dluh, už mnoho nechybí a bude snad lépe. Rodina se nestará. Prý se mnou není zábava. S vnoučaty si nemám co říci. Rád bych jim vyprávěl o svém dětství, o tom, jak jsme s kluky dokázali celé dny být venku, chodit na třešně, na lusky. Chodili jsme na plovárnu za děvčaty, v zimě jsme na nohy nasadili lyže a vyráželi jsme do hor. Pomáhali jsme při žních. Dnešní děti znají jen svět počítačů a nějakých, pro mě nepochopitelných, sociálních sítí. Osobní kontakty jdou stranou. Jejich světem je obrazovka a klávesnice.

Zhoršil se mi zdravotní stav. Myslím si, že je to tou nečinností, která naplnila můj život. Vyhledal jsem pomoc pečovatelek. Chodí ke mně jedna mladá holčina. Vždy se na ni těším, přináší do mého života trochu radosti. Vždy si tak krásně popovídáme. Vždy na mě má čas. Škoda, že toto neumí mé vlastní děti a vnoučata. Asi jsme se ženou udělali někde chybu ve výchově. Ale jsem rád, že jsou i lidé, kteří nám starým pomáhají. Vážím si jejich práce. Je to jistě náročné, starat se o nás mrzouty a životem znuděné lidi. Navrhla mi, abych začal chodit do nějakého klubu seniorů. Nejprve jsem se jí vysmál, že tam mě nikdo nedostane. Ale nakonec jsem podlehl a šel se podívat. Potkal jsem tam nové lidi. Občas se scházíme i mimo klub. Mám pocit, že znovu začínám trochu žít. Zajdeme si třeba jen do parku posedět a probrat život. Je to fajn, mám nové přátele. Možná mi v tom stáří nakonec nebude tak špatně.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Anonym-e Anonym-e | Web | 11. července 2013 v 15:29 | Reagovat

Pěkný blog. :-)

2 aadnn aadnn | Web | 11. července 2013 v 15:31 | Reagovat

Super ! :) Máš to pěkný :)
...jestli chceš, mrkni na můj blog :) Sice není nic moc, ale co :D ...

3 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 11. července 2013 v 17:39 | Reagovat

Díky, ukázala jsi život důchodce z jeho pohledu. Mladí by si měli představit, že je to může potkat také. Dokud jsou dva, ještě to jde a nemusí spolu jen vrkat jako holoubci. Ani pak by člověk neměl být sám a mezi vrstevníky může najít spřízněnou duši na popovídání. Má se na co těšit a to je důležité. :-)

4 Vanimaré Vanimaré | Web | 11. července 2013 v 19:57 | Reagovat

Krásně napsané.

5 Mirielka Mirielka | Web | 18. července 2013 v 7:35 | Reagovat

Děkuju všem za milá slova :-)

6 mojetemnejsistranka mojetemnejsistranka | 24. července 2013 v 11:02 | Reagovat

Jaj, tak to je dost smutný článek. Ale vypadá to, že život směřuje k novým zážitkům :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama